Otevřený dopis velvyslanci Norska v České republice

Vážený pan velvyslanec

Norského království

Jens Eikaas

Hellichova 1/458

118 00 Praha

Vážený pane velvyslanče,

obracím se na Vás jako na vrcholného představitele Norska v České republice otevřeným dopisem. Uvádím své jméno a přisvojuji si právo uvádět jména osob, které jsou účastny v kauze mých nezletilých českých vnuků Denise ročník 2005 a Davida ročník 2008 Michalaka. (Otec i matka jsou Češi).

Jste představitelem Norska, pod kterým si každý u nás představí krásnou zem s nedotčenou přírodou, proslulým rybolovem, zem sportovců, spisovatelů, dramatiků, cestovatelů a polárníků, kteří jsou známí i v Čechách. Jste představitelem země, která figuruje ve statistikách životní úrovně ve světě na čelných místech.

Jste také představitelem Norska, které se ve statistikách sebevražd objevuje na čelných pozicích. Proč tomu tak je v Norsku, kde by každý občan měl být šťastný, si musíte odpovědět sami. Jste rovněž i představitelem Norska, které dalo světu Breivika.

Pro mé vnuky, jejich matku Evu Michalakovou, naši rodinu a rodinu její sestry je již více jak dva roky Norsko především zem, ve které působí sociální služba Barnevern.

Vaše sociální služba Barnevern, volně přeloženo ochránci dětí, nebo přátelé dětí, se ukrývá za štít „děláme pro děti vše dobré“. Mým otevřeným dopisem informuji o metodách, které norská sociální služba používá a o skutečnosti, že v současné době drží jako rukojmí mé vnuky Denise a Davida Michalaka.

Dne 20.05.2011 odebrala norská sociální služba Denise a Davida Michalaka jejich rodičům na základě podezření, že děti jsou sexuálně zneužívány. Odebrání nepředcházelo ze strany sociální služby žádné podpůrné opatření. Celou kauzu nastartuje udání učitelky mateřské školky v Steinbergu Anne Martha Oen Ness policii, že děti mluví o buzení v noci a obtěžování ze strany otce. Při výslechu na policii děti nic takového nepotvrdily. Vyslechnuta byla i dcera, která od samého začátku přiznává občasné a symbolické plesknutí svých synů a podává i následné vysvětlení, proč k tomu došlo.

V den odebrání dětí rodičům se dává do pohybu celá připravená norská mašinérie sociální služby, pečovatelů, pěstounů, psychologů, právníků a justice, samozřejmě víc jak štědře placená státem. V Norsku vytvořili odvětví, které se rozrostlo ve zrůdný systém. Případy se opakují a dokumentaci není potřeba měnit. Stačí pouze doplnit nové jméno a příjmení. Procesy probíhají v mlčenlivosti a za zavřenými dveřmi. Není žádoucí, aby na veřejnost pronikly informace o reálném stavu.

Za sociální službu v Mjondalen se případu ujímá Anne Spieler a dcera po předchozím šoku nachází advokátku JUDr. Berit Borgen. K jednání s dcerou a její advokátkou zabezpečuje Barenevern tlumočníka Poláka. Ubezpečuji Vás, že v Čechách k Vietnamci nezveme jako tlumočníka Japonce nebo Číňana, přestože jsou všichni asiaté. Při jednání je dán příslib umístění dcery a jejích synů v domově pro matku a děti. Proto přistupuje na podmínku oddělení od manžela a umístění dětí u pečovatelky na dobu, než se v domě uvolní místo. Oba vnuci se ocitají u pečovatelky Britt Anita Solbakken Fuglesteg z Tyristrandu a jsou přemístěni do mateřské školky v Drolsum.

Dceři jsou povoleny schůzky s dětmi vždy za dohledu pracovnice Barnevernu Mjondalen Randi Benjaminsen. Ta píše ze schůzek lživé zápisy, které dcera dostává se značným časovým zpožděním. (Je později z této kauzy odvolána). Když dcera ruší svůj souhlas s umístěním dětí u pečovatelky a žádá umístění jí a dětí v domově pro matku a děti, vychází najevo, že byla již na počátku obelhána, a tato možnost již od počátku neexistovala. (Viz rozsudek soudu v Drammen).

Současně jsou omezovány ze strany Barnevernu schůzky matky se syny s odůvodněním negativního vlivu. Dcera svým synům v průběhu povolené dvouhodinové schůzky, která probíhá za dohledu Randi Benjaminsen, říká že je miluje a to je špatně, má čekat, až to kluci řeknou jí. Ze schůzek odchází s pláčem (asi se má usmívat) a tím si vynucuje i pláč svých synů, děti jsou po schůzce neklidné, těžce usínají (naprosto shodně reagují všechny děti po odchodu rodičů z návštěvy v nemocnici). To všechno jsou dle Barnevernu důvody pro omezení kontaktu.

Pozorovatelka Barnevernu Randi Benjaminsen napsala ve svých zápisech ze schůzek s Evou spoustu nepravdivých vyjádření. Popsala situace i vyjádření Evy a dětí negativně. Důkazem jsou zvukové nahrávky. Dcera byla nařknuta a děti se měly údajně svěřit několika osobám s tím, že jim měla na schůzkách šeptat do uší sprostá slova. Toto obvinění odmítla a její slova ostatně dokazují i zvukové záznamy.

Dle pěstounů se děti měly vyjádřit, že rodina nedodržovala tradice, údajně neslavila Vánoce, děti nedostávaly vánoční kalendáře a dárky. Důkazem opaku jsou fotografie z Vánoc, narozenin, 17. květen, výlety.

Váš Barnevern argumentuje dokonce jakousi sadistickou řadou bolesti dětí 1 – 10 (otec bil 8, matka bila 6). Uvádím praktický příklad. Nedávno jsem vezl vnučku Terezku ročník 2007, auto se zhouplo a ze sedačky za mnou se ozvalo au. Za chvíli již byla veselá. Na moji otázku: “Moc to bolelo?“ Zněla odpověď: “Moc“. Jakému stupni Barnevernu odpovídala její bolest? Barnevern vypráví rovněž dětem, že tatínek a maminka nebyli hodní na Denise a Davida. Proto budou bydlet v domě, odkud se nesmí odcházet. Děti se pak ptají, jestli tam dostanou jídlo a knížky.

Nepochopitelnou škálu 1 – 10 používá Barnevern i v jiných případech viz rozsudek z Drammen, kde je doslova uvedeno: „Denis řekl, že pokud by měl použít škálu 1 – 10, pak by přání vidět otce ohodnotil desítkou a vidět matku šestkou.“

Po prázdninovém pobytu mimo Norska si starší Denis po velmi dlouhé době (pravděpodobně po důkladném vymytí mozku), údajně detailně vzpomíná na sexuální zneužití ze strany otce a svěřuje se Britt Fuglesteg se svým tajemstvím. Ta si poznámky píše na jakési žluté papírky a přivolává Anne Spieler z Barnevernu Mjondalen. Obě provedou výslech Denise, nad kterým kroutí hlavou i soudce při přehrávání zvukového záznamu. Vše je u soudu zlehčeno tím, že Anne Spieler tak postupovala poprvé.

V měsíci září 2011 dostáváme zprávu Barnevernu, že vnuci chtějí vidět babičku a mne.

Setkat se námi chtějí rovněž psychologové z Oslo, které Barenevern k této kauze přizval. Odlétám sám, protože babička se letadel bojí. Pobyt v Norsku mně přináší skutečně „nezapomenutelné“ zážitky. K setkání s vnuky je mi přidělen jako tlumočník Nor s chatrnou znalostí české řeči. Jsem poučen Anne Spieler, že nesmím klást dětem otázky související s tímto případem. Je překvapena, že mne vnuci neoslovují jménem. Pane velvyslanče, pro vnučku a vnuky jsme děda a babi, popřípadě roztomilejší dědeček a babička, nikdy ne Jiří (mimochodem pokuste se mé jméno Jiří vyslovit) a Marie. Samotné setkání s vnuky probíhá ve strohé kanceláři u velkého stolu za přítomnosti překladatele a tří pozorovatelek ze sociální služby Mjondalen, v rohu za mnou je pár hraček. Vchází mladší David, který je bezprostřední a ptá se, jestli přijde policie (má již zřejmě své zkušenosti), rovněž říká, že doma je u maminky. Staršího Denise nepoznávám. Místo dříve veselého chlapce přede mnou stojí zaražený kluk se sklopeným zrakem. Říkám, že babička nepřiletěla, protože se bojí cestovat letadlem. (Pečovatelka Britt Fuglesteg to překroutila a uvádí lež, že babička nedojela, protože leží v nemocnici). V průběhu celé schůzky pronese pouze pár slov a ožije pouze, když si vzájemně zkoušíme sílu pákou. Říkám, že je škoda promarněných prázdnin, byl pro ně připraven zajímavý program a maminka již měla zakoupené letenky. Jsem okamžitě zastaven Randi Benjaminsen, abych mluvil k tomu, co je tady a teď. Tam a tehdy jsem při prvním kontaktu s Barnevernem prožil to, co u nás snad neprožije ani návštěva ve věznici. Neschopný tlumočník, vystresovaný Denis, pracovnice Barnevernu, které sledují každé slovo a pohyb na třech rozích velkého stolu a domlouvají se vzájemně mimikou a posuňky. Po otevření dveří kanceláře se konečně začínají děti chovat přirozeně.

Hned následující den odjíždíme s dcerou do Oslo k psychologům. Tlumočníka se nepodařilo zajistit. Překládá mně dcera a mluvím se Stigem Torsteinsonem. Překvapuje mne, že již následující den má zprávu od Barnevernu Mjondalen o mé schůzce s vnuky. Má působit objektivně a nezávisle, přitom úzce spolupracuje s touto organizací. Bavíme se o tom co je plesknutí, bití a týrání dětí. V Norsku je zakázán i symbolický tělesný trest dítěte. Nevím, co činí rodiče v Norsku ve chvílích, kdy mají dítě vychovávat, tedy vymezit hranice, v nichž se bude pohybovat jako budoucí dospělý člověk. Nevím, jak reagují, pokud dítě neposlechne 3x, 5x, 10x, když je dítě osloví vulgárním slovem, které se naučí ve školce, pokud se vytrhne a utíká směrem k silnici, pokud vztahuje ruce ke vřelé vodě, nebo strká prsty tam, kde může být zasaženo elektrickým proudem. Asi někteří reagují tak, jak reagovala Eva, matka českých dětí, tedy je plesknou bez úmyslu způsobit jim bolest, a následně jim objasní, proč k tomu došlo, aby se chyba neopakovala. Na rozdíl od Evy asi musí dítěti říct: “Prosím tě, nikde to neříkej, nebo si pro tebe přijde strýc nebo teta z Barnevernu.“ Vede to pouze k pokrytectví a ničemu jinému.

Česká tlumočnice je v Oslo zajištěna na předposlední den mého pobytu v Norsku. Rozhovor s Idou Brandtzeg je směrován nejdříve na vnuka Denise, který měl problémy s polykáním a lékařským vyšetřením byl u něj zjištěn reflux (školka v Steinbergu o tom byla informována Evou a je z toho nepochopitelně odvozováno i údajné orální zneužívání ze strany otce), stáčí se na otce (hendikepovaný silnou nedoslýchavostí se špatnou artikulací a používající řeč hluchoněmých), zda jsem u něj nezaregistroval pedofilní náznaky, ujišťuji, že skutečně ne. V závěru vytahuje Ida Brandtzeg svou variantu. Eva měla být přítomna při sexuálním zneužívání dětí jejich otcem a z obavy z něj vůbec nezasáhnout!!! Tento nesmysl striktně odmítám a tím rozhovor končí.

Okamžitě dostáváme zprávu, že mně Barnevern Mjondalen před odletem umožní ještě jednu schůzku s vnuky. Termín je nedosažitelný, voláme taxi a odjíždíme společně s tlumočnicí na schůzku. Podaří se i to, že nepřicházím bez dárků. Jsem převezen na bazu. Středisko, ve kterém se setkávají rodiče a děti podobně postižení jako Eva. Během cesty mně Ingvild Gevelt říká, že děti přiveze ze školky jejich matka, tedy Britt Fuglesteg. Důrazně protestuji. MATKA je Eva. Na baze je již Randi Benjaminsen (později byla z kauzy odvolána). Děti jsou tentokrát uvolněnější a hrajeme si. Denis kreslí na papír ve stojanu pro svou maminku srdce. Největší radost a smích dětí vyvolá nejlevnější dětská hračka. Kus papíru, složeného jako letadlo, které házíme společně v místnosti. (Záměrně papírové letadlo používám i při dalších setkáních s vnuky. V té době nemám vůbec tušení, že se později papírové letadlo stane symbolem boje rodiny ze Slovenska o děti, které prožívají stejný osud v Anglii). Oživím tím u Denise vzpomínku, kdy u nás delší dobu pobýval. Schůzka končí, odcházím smutný a stojí mně mnoho sil nedat to na sobě znát. Vracíme se do Mjondalen a dceři je předána dóza, v níž jsou plesnivé zbytky sladkostí, z předchozího setkání se syny. Pořízená fotodokumentace je později u soudu vysvětlena zapomnětlivostí.

Mezi zářím a prosincem 2011 se dle pečovatelky Britt Anita Solbakken Fuglesteg z Tyristrandu (Později bylo uvedeno, že rukama této paní již prošlo několik dětí. /Opakuji oficiální argumenty Barnevernu Mjondalen a soudu. Asi je převážně pravděpodobné, že opakovaně a úspěšně plní ÚKOLY, které jí zadává Barnevern Mjondalen/) objevují další závažné „skutečnosti“, tentokrát již zaměřené proti jejich matce Evě. Schůzky se syny jsou jí zakázány, má si totiž nechat olizovat přirození a močit synům do úst. Je odvezena z práce a na žádost Barnevernu nebo psychologů z Oslo je v jejím bytě a bytě otce souběžně provedena policejní razie. Jsou jí zabaveny fotoaparáty, 2 počítače, CD a DVD.

V citlivém období Vánoc a příchodu roku 2012 je dcera bez možnosti vidět své děti a bez možnosti vizuálního kontaktu s blízkými. Vypravuji se za ní do Norska a setkávám se s panem Perem Kaaldem, klinickým psychologem, který Evě pomohl společně s její advokátkou překonat počáteční krizi po odebrání dětí. Vystupuje jako svědek ve všech následujících soudech. Diskutujeme spolu a já říkám, že vymyšleným perverznostem už chybí snad jen nějaká praktika s fekálií. Nemýlím se a i k tomuto kroku dochází, ještě dříve, než jsem předpovídal.

Do Norska se vracím znovu již lednu 2012, tentokrát i se sestrou Evy. Jednání u soudu v Drammen probíhá ve dnech 25.-27.01.2012, kdy ještě není ukončeno vyšetřování policie. Jako další soudy probíhá za zavřenými dveřmi a v mlčenlivosti. Advokát Barnevernu Sigmund Eliassen žádá soud o seškrtání svědků nahlášených se svědectvím ve prospěch matky. Předseda krajské komise Geir-Olav Jensen mu vyhovuje. Soud trvá 4 dny a svědkům obhajoby je kráceno jejich svědectví. Stalo se to mně i Evině sestře Zuzaně Sovkové. Ve svědecké výpovědi žádáme oba vydání českých dětí našim rodinám. V rozsudku o tom není žádná zmínka. 26.01.2012 svědčí učitelka z mateřské školky v Drolsum Monica Thorvaldsen a předkládá jako předmět doličný obrázek nakreslený údajně starším vnukem Denisem stejný den dopoledne. Při kreslení zlomil tužku, protože prý tlačil takovou sílou, jakou olizoval matce pohlaví, a zmiňuje se i o pojídání fekálií (asi mluví o pečivu namazaném Nutelou). Čas vyměřený obžalobě a obhajobě se dá vyjádřit poměrem 3:1. Obhajobě je krácena i závěrečná řeč advokátky Borgenové.

Po soudu nám obhájkyně Evy potvrzuje informace, že Barnevern připravuje rozdělení vnuků ke dvěma pěstounům, a tím přijde i k přetrhání vztahů mezi bratry. Rozsudek soudu dává právo Evě na styk se syny čtyřikrát za rok po dvou hodinách za dohledu Barnevernu. V rozsudku přeloženém soudní znalkyní norštiny se objevují formulace například: Rozsah násilí neznáme atd. Existuje důvodné podezření atd. Mnohé okolnosti navíc nasvědčují tomu, že i ona se takového jednání účastnila, a to jak fyzických trestů, tak i sexuálního násilí na dětech. Komise považuje za pravděpodobné atd. Pro děti je nezbytné a současně je to pro jejich dobro, aby byly i nadále mimo domov. (Soud tedy cituje motto Barnevernu ). Toto jsou argumenty, o které se soud opírá!!!

Proti rozsudku se Eva odvolává.

V následném období, bez výroku soudu a bez ukončeného šetření policie, Barnevern na územní úrovni českého okresu trhá poslední svazky mezi bratry a rozděluje je do rodin dvou pěstounů. Denis je přidělen G. E. O. a S. H. O. v Sande i Vestfold a David je přidělen B. H. a R. D. v Drammen.

Kroky, které učinila Vaše sociální služba Barnevern v kauze Denis a David Michalak ve mně evokují srovnání s polovinou minulého století, kdy byly české děti přidělovány občanům s jinou státní příslušností za účelem jejich převýchovy!!!

Ve stejném roce, tedy 2012, přebíráte, pane velvyslanče, bez uzardění a za potlesku mých spoluobčanů křišťálovou cenu Ď udělenou premiérovi Norska Jensi Stoltenbergovi. Tedy premiérovi země umožňující a tolerující krádeže dětí za bílého dne. Nezapomínám ani s odstupem na komickou situaci, při níž Norsko vrací do Čech Škrlovou. Ženu, alias Adama, u níž Vaše „vyspělá“ norská sociální služba není schopna rozeznat věk ani pohlaví.

Další soud se koná v Hokksundu ve dnech 25.-28.06.2012. Znovu přijíždíme společně s dcerou Zuzanou Sovkovou. Barnevern nám povoluje na den 24.06.2012 (tedy den před soudem) setkání s dětmi (hodnocení Barnevernu z této schůzky se stává součástí dokumentů souvisejících s tímto případem) a stanovuje místo setkání město Halden na hranici Norska a Švédska s vyjádřením, že ve Švédsku pobývá Denis s pečovateli na dovolené. V celé oblasti je výluka vlaků. Cestujeme autem a dostavujeme se s dostatečným časovým předstihem. Ze vzdálenosti asi 80 metrů jsme svědky setkání bratrů, kteří se po příjezdu druhé pěstounské rodiny proti sobě rozběhnou a obejmou se. Eva byla s námi, jakmile to pěstouni zaregistrovali, jejich snahou bylo celou dobu držet děti v takovém směru, aby jim byl znemožněn pohled na matku. Bylo to nedůstojné a trapné. Po příjezdu překladatele vstupujeme do prostoru, který má Barnevern pro tyto účely, a jsme nepříjemně překvapeni přítomností pečovatelů, kteří prostor po celou dobu neopustili. Jsou to ti, kteří momentálně drží děti jako rukojmí, trhají bratrské pouto a narušují úzké rodinné vztahy, které k dětem máme. Velmi rychle se nám podařilo překonat rozpačitost obou dětí a navázat s nimi bezprostřední kontakt. Denis si velmi intenzivně vzpomíná na sestřenici Terezku a hry s ní. Při zmínce o možnosti jejich setkání jsem byl napomenut pracovnicí Barnevernu Kjersti Hylland. Má být i tento vztah z jeho mozku vymyt? S Denisem a Davidem jsem se setkal 26. a 30.09.2011. Denise jsem při setkání v Haldenu zvedl v natažených pažích a tedy záměrně „zvážil“. Hledal jsem u něj ty kilogramy, které má přibírat každý měsíc tím, že se ocitl v jiném prostředí a změnil stravovací návyky. Žádný významný váhový rozdíl jsem nenalezl. (Toto jsou rovněž argumenty uváděné při soudním jednání).

Soudní jednání v Hokksundu probíhá ve dnech 25.-28.06.2012, tedy v době, kdy není ukončeno vyšetřování policie. Průběžné vyšetřování policie neprokazuje skutkovou podstatu, podle které je případ posuzován. Celá záležitost se tedy v podstatě odvíjí od tvrzení první pečovatelky Britt Anita Solbakken Fuglesteg a metody Barnevernu, při níž se Denis svěřuje Anně Spieler se svým „tajemstvím“. Zvukový záznam byl přehrán i soudu, a stejně jako policie ho odmítá i soudce Erik Stillum. Přes nesouhlas advokátky Borgenové jsou v případu ponecháni psychologové z Oslo Stig Torsteinson a Ida Brandtzeg, kteří úzce spolupracují s Barnevernem. Soud povoluje i svědectví přes telefon. V době konání soudu dovršil Denis narozený 13.05.2005 sedm let věku a soudce povolil jeho vyjádření, zda se chce vrátit k otci nebo matce. Psycholog z Oslo Stig Torsteinson se jej údajně telefonicky ptal a 28.06.2012 přečetl z kousku papíru jeho vyjádření, že se domů vracet nechce. Podotýkám, že byl v té době na prázdninách ve Švédsku a jsem přesvědčen, že můj vnuk Denis by při pobytu na prázdninách v Čechách každému odpověděl, že se do Norska vracet nechce. Soudce přes protest advokátky Borgen zanesl jeho odpověď do protokolu.

Rozsudek soudu zní: Evě Michalakové se nepřiznává právo na styk s Denisem a Davidem Michalakem. V norském originále jsou jména chlapců uvedena chybně – Michalakov.

Pane velvyslanče, Česko není Čečensko!!!

V rozsudku se objevují formulace například: Strany se dohodly, že matka a děti budou žádat o pobyt v nadaci pro matky s dětmi. Z různých důvodů (Z jakých? Z těch, že jejich matka Eva byla hned na počátku obelhána?) z tohoto plánu sešlo.

Chlapec (Denis) po umístění do náhradní péče (Britt Fuglesteg) rozkvetl (to slovo je skoro výrokem básníka) a víc mluvil o tom, co se dělo. Informace, se kterými byl konfrontován v rozhovoru 7. září 2011 poskytl pěstounce. Tehdy jí to vyprávěl, když seděl pod stolem. Je převážně pravděpodobné, že zanedbání rodičovské péče bude pokračovat, když budou děti předány matce. Jak vyplývá z protokolu ve spisu, byl (Denis) dotazován telefonicky, protože byl v zahraničí. Pěstouni ho na rozhovor připravili (???) a chlapec dal najevo, že nechce zpátky k rodičům.

V srpnu 2011 má vyprávět Denis Britt Fuglesteg, že jej otec zneužil orálně. Dále tvrdí, že matka to viděla, ale nic neřekla. (V té době je již u pečovatelky tři měsíce, tak dlouho trvá, než se jí svěří se svým „tajemstvím“. Lépe řečeno, než mu vymyje mozek). V září 2011 vypráví David (Říká to až po čtyřech měsících pobytu u pečovatelky. Je odolnější a to převážně pravděpodobně /argumentuji jako norský soud/ vedlo k rozdělení bratrů), Britt Fuglesteg o análním zneužití ze strany otce. Bolelo to a „mamka říkala taťkovi, ať to nedělá“. V listopadu 2011 znovu říká Denis Britt Fuglesteg „ Mamka stojí nade mnou. Sedne si na mně tak, že jsem měl její fifinku na obličeji“. Děti vypovídaly, že jim rodiče říkali, že kdyby vyprávěly něco o sexu, tak by je zatkla policie. (Nesmysl, mají se tedy dle Barnevernu policie bát. Naopak jsou vedeni doma k tomu, že lidé v uniformách ať police nebo hasičů jsou ti, kteří se starají o pořádek a bezpečnost. Denis je skoro zbožňuje. Viz předmět doličný předložený soudu foto Denis s policií a hasiči v Norsku i Česku). Soud shledává, že je převážně pravděpodobné, že by kontakty s matkou pro děti byly škodlivé. Toto jsou argumenty, o které se soud opírá!!!

Kontakt matky se syny je zakázán.

Následuje odvolání proti rozsudku soudu.

Matka je vydírána žádostí ze strany norské sociální služby, aby vydala české cestovní pasy, jinak jí soud nepovolí setkání s dětmi.

Dcera nemá povoleno kontaktovat pěstouny, nemá dovoleno poslat dětem dopis. Mluvit s nimi po telefonu, být přítomna důležitým zdravotním prohlídkám dětí, je napomínána za každé objetí dětí na schůzce, za každou vzpomínku o životě, kdy děti žily spolu s rodiči, nesmí si ani děti posadit k sobě na klín. Poradkyně Barnevernu Kjersti Hylland tvrdí dceři, že dcera nemá vyvíjet aktivitu k objetí, nemá říkat dětem, že je má ráda a má počkat až aktivita vyjde od dětí.

Dcera nemá možnost vidět děti a ty 2 hodiny jsou jako kapka vody v oceánu. Jak mají její synové vědět, že maminka je má ráda a zajímá se o ně, když je dceři odpírána

i tahle možnost?

Dcera volá na Barnevern a zajímá se o stav dětí, ale nikdy se jí nijak moc informací o dětech nedostane. Když volá, je jí řečeno spojovatelkou z ústředny, že poví Ingvild nebo Solveig o tom, že telefonovala. Velmi často uběhne několik dní bez toho, že by se jí vůbec někdo ozval. Končí to tak, že dcera musí volat znovu a připomínat se.

V listopadu 2012 měl mladší z vnuků David narozeniny. Dcera neměla žádnou možnost syna vidět, proto byla nucena poslat dárky Davídkovi a menší pro Deníska prostřednictvím Barnevernu. Dne 02.11.12 se dostavila na Barnevern a dotazovala se pracovnice, která se předtím měla vidět s dceřinými syny, na to, co si Davídek přeje k narozeninám. Dcera koupila dárky dětem, dárky vyfotila a tašky pro děti řádně označila jmény. Dne 09.11.12 doručila dárky pro děti na Barnevern. Má také zvukový záznam z Barnevernu, kdy byly dárky předány a slíbeno jejich doručení vnukům. Poté, co jí byly doručeny zprávy o dětech, četla o tom, že David byl v den svých narozenin zklamán kvůli tomu, že nedostal žádný dárek od své matky a ptal se pěstounů, zdali na něj maminka zapomněla. Dcera telefonovala hned 14.11.12 den po vnukových narozeninách a nemohla se dlouho dovolat. Bylo jí sděleno, že se jí z Barnevernu ozvou. Neozval se nikdo, Dcera čekala týden a pak znovu volala neúspěšně.

Následně zkusila telefonovat se skrytým číslem. Ingvild Gevelt telefon zvedla okamžitě. Když zjistila, že na telefonu je Eva, vymluvila se na schůzku a sdělila jí, že zavolá později odpoledne ve 14 hodin. Dcera teda čekala, ale žádného telefonátu se od příslušné pracovnice nedočkala. Zavolala tedy znovu v 15 hodin ze skrytého čísla, Ingvild Gevelt na ni zapomněla. Dcera hovořila se dvěma pracovnicemi nezávisle na sobě. Jednou jí bylo řečeno, že dárky ještě nebyly předány, pak jí řekli, že děti už dárky dostaly. Po obdržení zprávy dcera volala znovu a bylo jí řečeno, že dárky byly doručeny na špatné místo. Pokud je toto pravda, proč dárky nebyly vráceny zpět, když byly označeny jmény vnuků???

Již v srpnu 2012 (Denis měl tehdy začínat v 1. třídě) dcera dětem posílala prostřednictvím Barnevernu dárky (byly jim vůbec předány?), na schůzce v kanceláři Barnevernu prosila o fotografie syna z prvního školního dne. Bylo jí řečeno, že pěstouni určitě budou dělat fotografie a zcela jistě nebude problém některé z nich poslat. Prosila také o foto mladšího syna Davida ze školky.

Do dnešního dne se nedočkala ani jednoho, ani druhého. Minulý rok v období Vánoc ve své poštovní schránce našla umazanou a pokrčenou fotografii staršího syna.

Při každém telefonátu s Barnevernem, při každé schůzce se s žádostí o foto připomíná. Do dneška nic nedostala.

Dcera věnovala veškerý volný čas po práci rodině. Přesto musela poslouchat poznámky Barnevernu, že Denis a David jsou vývojově opoždění. Přitom jsou oba chlapci šikovní a chytří. Denis jako první z celé třídy začal číst.

 

 

Znovu je třeba připomenout, že celý případ mých vnuků Denise a Davida Michalaka zahájilo udání učitelky mateřské školky ve Steinbergu Anne Martha Oen Ness o údajném sexuálním zneužití dětí. Při výslechu na policii se nic takového nepotvrdilo. Den po prvním výslechu dětí na policii, byli pracovníci norské sociální služby Barnevern v mateřské školce a mluvili s dětmi. Rozhodli o okamžitém přechodném umístění dětí. K tomuto kroku bylo přistoupeno bez bližšího posouzení situace dětí doma nebo zvážení

podpůrných opatření. Dceřině rodině nebylo poskytnuto ani jedno pomocné opatření. Teprve následně byly provedeny tři policejní výslechy, přičemž při výsleších opakovaně nebylo odhaleno žádné sexuální násilí.

 

Dne 29.01.2013 dostává dcera závěrečný protokol policie, je zbavena veškerých nařčení a podezření. Vyšetřování skončilo, zapomeňte. Nařčení Barnevernu se neprokázala. Na prožité útrapy se nedá zapomenout a děti jsou přesto drženy u dvou rodin pěstounů jako rukojmí. V každé  civilizované zemi by následovaly logické kroky. V Norsku tomu tak není. Je nejspíš pravděpodobné (uvádím stejné argumenty jako sociální služba Barnevern a justice), že stále přetrvává něco z období quislingovského Norska.

Kauza vstupuje do další fáze.

Barnevern vyžaduje vydání českých cestovních pasů obou dětí a jejich předání rodinám pěstounů. Vydání pasů váže vyděračsky na povolení dalších setkání dcery s dětmi.

Do Norska se vracím v únoru 2013.

Znovu se opakuje mně již známý rituál, a to povolení schůzky trvající 2 hodiny den před soudem dne 18.02.2013. Je to logické proto, aby soud obdržel nejnovější informace, jak se podařilo vnukům vymazat vzpomínky na kontakty s rodinou v Čechách. Schůzka je sledována pracovnicemi Barnevernu Kjersti Hylland a Ingvild Gevelt. Bratři Denis a David se k sobě chovají bezprostředně a vyjadřují radost z jejich setkání. Rozdělením k rodinám dvou různých pečovatelů trpí a postupně určitě dojde k jejich odcizení. Tímto dochází v Norsku k vědomému porušování práv dětí. Opět se setkávám s omezením zmínek o matce. V závěru schůzky Denis vyjadřuje přání mne brzy znovu vidět.

Jednání u soudu druhé instance Borgarting lagmannsrett v Oslo probíhá ve dnech 19. až 21. února 2013. Tedy v době, kdy je vyšetřování policie uzavřeno. V průběhu soudu jsem se snažil předat předsedovi senátu Agnar A. Nilsen jr. notářsky ověřenou žádost o svěření nezletilých dětí do péče třetí osoby, tedy rodiny její sestry. Předseda senátu převzetí odmítl a bylo řečeno, že žádost je možno uplatnit pouze diplomatickou cestou.

Za zmínku stojí přesný přepis písemného posudku z 5.února 2013 kde „nezávislí psychologové“ Ida Brandtzaeg a Stig Torsteinson uvádí mimo jiné toto:

Že matka neprojevuje ochotu se skutečně vypořádat s tím, co dětem jejich předchozí život způsobil, je matčinou velkou slabinou, a také to přispívá k tomu, že kontakty s matkou, která je připomínkou jejich dřívějšího života, jsou pro děti mimořádně zatěžující. Je dobře, že se matka nerozzlobila na Davida, i když to tak David vnímal, když jí oslovil „Evo“. Současně David potřeboval pochopení pro to, že teď má dvě maminky, jednu, u které teď bydlí, a maminku Evu, která ho navštěvuje a u které bydlel dřív. Pokud toto pochopení nepřichází, zažívá David zmatek a může to vnímat jako konfliktní situaci.

Další doslovný přepis:

Chlapci sami vyjadřují, že si přejí kontakt s matkou, i když to není zcela jednoznačné. Na obou je současně znát, že kontakty s matkou jsou těžké. Celkově vzato – i když je leccos těžké, mohou být zájem matky a radost z dětí pro chlapce také důležité.

Rozsudek soudu zní:

Evě Michalakové se přiznává právo na kontakt se syny Denisem a Davidem Michalakem dvakrát po dvou hodinách každý rok.

Proti tomuto výroku soudu se dcera opětně odvolává.

Minulé setkání dcery s dětmi se uskutečnilo 11.09.2012, další schůzka se má uskutečnit 18.09.2013. Dcera se tedy setká se syny po roce!!! Považuje to někdo z Vás za normální? I podstatně kratší doba stačí na naprosté vymytí mozku dítěte. Celá tato absurdní kauza pokračuje!!! Je nejspíš pravděpodobné (opakuji zřejmě velmi oblíbenou argumentaci norské sociální služby Barnevern a norské justice), že dětem je cíleně vnucován pocit, že je matka opustila a nechce je. Toto může v konečné podobě vzbudit v dětech zdání zrady, opovržení a odporu proti jejich biologické matce Evě.

Již teď je znovu dcera vystavována tlaku o vydání českých pasů dětí rodinám pěstounů. Hodinu před setkáním se syny se má dostavit do kanceláře Barnevernu , kde jí sdělí jejich představy o tom, jak má schůzka s dětmi probíhat. Bude tedy absolvovat „ŠKOLENÍ“ na Barnevernu co smí a co nesmí říkat svým synům a jak se k nim má chovat.

Toto je reálný obraz Norska!!!

Jaká je tedy skutková podstata této kauzy? Sexuální zneužití vnuků nebylo prokázáno lékařským vyšetřením, ani výslechy na policii. Dcera od prvopočátku přiznává, že děti občas „pleskla“, nic víc a nic míň. Manželství je rozvedeno. Děti mají českou státní příslušnost, jsou rukojmí norské strany, bez přístupu k rodnému jazyku. Jsou potrestány i tím, že jsou zpřetrhány jejich bratrské vztahy.

Ke všemu co v otevřeném dopise uvádím, mám já, matka Denise a Davida Eva Michalaková a jejich teta Zuzana Sovková autentické podklady.

Vážený pane velvyslanče, na chvíli se oprostěte od faktu, že Jste diplomat, který dovede mluvit hodiny a přitom neříct nic konkrétního. Obracím se na Vás, jako občan Čech, a prosím Vás, jako občana Norska, o naprosto jednoznačnou odpověď, tedy NE nebo ANO, na moje otázky:

  1. Byl Breivik ve svém mládí v péči sociální služby Barnevern ?
  1. Navštěvuje rodina, v níž má docházet k sexuálnímu zneužití a týrání dětí, pravidelně lékaře?

  1. Je v Norsku nadřazena sociální služba Barnevern policii?

  1. Může sociální služba Barnevern na územní úrovni našeho okresu rozhodnout před ukončením vyšetřování ze strany policie a bez rozsudku soudu o tak závažném kroku jako je rozdělení bratrů?

  1. Je rozdělení sourozenců k rodinám dvou různých pečovatelů skutečně tím nejlepším pro děti, což je motto Barnevernu ?

  1. Provinily se děti Denis a David Michalakovi, trestáni momentálně tím, že mají vyrůstat odděleni do dvou rodin s minimálním kontaktem se svými biologickými rodiči, zejména s matkou, která je miluje?

  1. Je spravedlivý rozsudek soudu, který biologické matce za symbolické plácnutí odebere (nazývám věci raději pravdivým jménem: ukradne) syny, odmítá jí je vrátit a umožní jí styk se syny 2 x 2 hodiny za rok?

  1. Jsou v Norsku porušována lidská práva?

  1. Jsou v Norsku postupem sociální služby Barnevern porušována práva dítěte?

Pokud na mé otázky nemíníte reagovat, anulujte prosím první slovo ve Vašem oslovení.

Norská sociální služba ukradla a drží jako rukojmí mé české vnuky.

Bratři Denis a David Michalakovi jsou rozděleni do dvou norských rodin.

Jsou Češi. Vyzývám Norsko, vydejte české děti do Čech.

P.S.: Obracím se na Vás, mladou českou generaci. Budete tvořit rodinu, základ státu.

Obracím se i na Vás, maminky, tatínci, babičky a dědečci, nikdy nepřipusťte, aby kdokoliv mohl ukrást Vaše dítě za bílého dne na základě udání, podezření a zmanipulování celé kauzy. V Norsku se toto děje běžně.

Dětská duše je velmi křehká a zranitelná.

Děti Evy a moji vnuci Denis a David Michalakovi ponesou následky činnosti sociální služby Barnevern v Norsku po celý život.

S pozdravem

Ing. Jiří Pavelka

Hodonín

Pomozte nám, prosím, sdílet a šířit tento článek. Děkujeme